Ruční práce

Máte problém s cizími jazyky? Jste ochotni na týden odhodit identitu, postavení i vzdělání? Zahodit mobilní telefon, nečíst noviny a neposlouchat televizi? Chodit dokolečka po betonovém dvorku, bušit do bubnu a křičet cizojazyčná slovíčka? Vnímat učební látku na lůžku, na záchodě a ve sprše? Ti, kdo týdenním intenzívním kursem jazykové školy Hampson v Mladé Boleslavi prošli, se shodují v jednom: funguje to.

Ve vesnici Ptýrov nedaleko Mnichova Hradiště silnice končí. Pár domů a rybník, dvacítka stálých obyvatel. Na jednom ze zpola rekonstruovaných statků na návsi je od roku 1997 tabulka s nápisem Institut pro zrychlené učení Hampson. Jste‑li alespoň částečně zasvěceni, nedokážete se ubránit otázce, co může mít tahle napohled všední vesnická budova společného s doporučujícími dopisy manažerů a ředitelů firem, které — decentně přiložené k přihlášce na týdenní jazykový kurs — euforicky vychvalují jeho výsledky… Vaše pochyby ovšem nic nezmění na faktu, že kursy probíhající v téhle bohem zapomenuté vesnici jsou stále vyhledávanější lidmi mnoha profesí, kteří potřebují rychle udělat výrazný pokrok ve znalosti cizího jazyka.

Duší netradiční školy jsou její energií překypující majitelé a tvůrci, manželé Iva (42) a Pavel (41) Sudíkovi.

„Hlavně ze začátku nikdo nevěří, že od osmi ráno do jedenácti večer se bude něco dělat — všichni si myslí, že je to reklamní trik. A pak jsou šokovaní, že se tu skutečně učí dvanáct hodin i déle,“ směje se Iva. Jako hlavní lektorka týdenních kursů angličtiny tu se studenty tráví celý den, ranní snídaní počínaje a pozdní nocí konče. Jen na dva dny uprostřed týdne si z Ptýrova odjíždí odpočinout, protože i její na pohled nevyčerpatelná vitalita má své lidské meze.

Na paměť je Lozanov

Už z propagačních materiálů jazykové školy Hampson (mimochodem velice slušně koncipovaných) se dozvíte leccos o netradičních způsobech, kterými je výuka vedena — především se od vás žádá, abyste si vybrali anglické jméno a příjmení a profesi, pod nimiž budete po celý čas kursu vystupovat.

„Změněná identita je jedním z prvků Lozanovovy sugestopedie,“ vysvětluje Pavel. „Dlouho jsme váhali, než jsme to zařadili — na začátku se nám zdálo, že je to blbost. Ale když jsme to vyzkoušeli, zjistili jsme, že odpadají nepříjemné společenské bariéry mezi studenty, a nakonec i mezi lektorem a studentem — i lektorovi jako člověku se může zdát společensky nepříjemné opravovat gramatiku věhlasnému kardiochirurgovi.“ I další prvky organizace výuky jsou inspirované teorií Pavlova oblíbeného bulharského vědce: „Základem je střídání aktivit. Lozanovova sugestopedie je metoda, která využívá celé kapacity lidského mozku. Školy, které jsme navštěvovali my, jsou téměř stoprocentně zaměřené jen na logickou část naší mysli — intelekt, rozum. Lozanovova metoda vedle vědomé části působí i na podvědomou část psychiky. Proto třeba ve všech volných okamžicích — oběda, večeře, ranní hygieny — z reproduktorů v budově studentům pouštíme slovíčka podbarvená relaxační hudbou. Nijak hlasitě, nevtíravě, ale pořád je kolem sebe slyší, vědomě je nevnímají, ale podvědomí je přijímá. Dalším důležitým faktorem je okamžitá aplikace naučeného — pomocí her, vypracovávání různých projektů, dramatizace a konverzace.“

Mohlo by se zdát, že celý složitě strukturovaný program intenzivních kursů vznikal teoreticky odkudsi „od zeleného stolu“ — to ale tak rozhodně není, tvrdí svorně Sudíkovi.

„Nejprve jsme se rozjeli všude možně po Evropě i po Čechách sbírat zkušenosti. Jednak co se týče výuky jazyků jako takové — navštívili jsme podobné instituce v Německu, Švýcarsku i v Anglii a měli jsme štěstí, že jsme potkali sdílné lidi. Ze zkušeností jiných jsme se hodně poučili. A pak i proto, že nás samotné zajímají některé věci týkající se oblasti hlubinné psychologie, jsme absolvovali spoustu seminářů tady v Čechách, Silvovou metodou počínaje a výrobou šamanských bubnů konče. Něco z toho jsme trochu upravili, vyzkoušeli a použili. Třeba zážitky ze semináře o kultovních a meditačních tancích — odtud mají svůj původ dynamická cvičení, která zařazujeme pravidelně každých sto dvacet minut. Navenek to vypadá tak, že chodíš dokola s bubínkem, tlučeš a něco vykřikuješ. Ve svém důsledku to ale vykazuje hned dvojí efekt — člověk se protáhne, uvolní si mysl a zapamatuje si slovíčka, navíc podtržená rytmem. Vycházíme z toho, že lidská paměť si nejrychleji vybaví to, co člověk sám zažil a byla v tom nějaká emoce. Tím, že nové slovíčko si zařveš, navíc dohromady s ostatními, vtiskne se do paměti hlouběji… “

Pro některé studenty bývá těžké se s netradičními metodami identifikovat. Jsou prý tací, kteří je přijímají až nekriticky, i ti, kteří se některých programů neúčastní. K nejčastějším prohřeškům patří nedodržování abstinence, která se tu vyžaduje za účelem větší svěžesti mozku. Většina kuřáků si prý zase pochvaluje, že na kursech nemají čas si ani zapálit — mezi učebními bloky žádné přestávky, ani několikaminutové, nejsou. Odskočit si ale samozřejmě může každý, i když na vlastní nebezpečí, že mu něco podstatného z výuky nenávratně uteče.

Aklimatizace studentů na nároky kursu bývá prý všeobecně rychlá, s novou identitou se většina z nich během pár dnů sžije do té míry, že jim pak činí problémy se ve svých skutečných životech akčně zorientovat, jak popisuje Iva:

„Jednou se stalo, že si v průběhu kursu šel jeden účastník zavolat na chodbu z mobilu, ale obratem se vrátil a začal štrachat ve svých záznamech. Co děláš? ptám se. Zapomněl jsem, jaké mám domů číslo!“

Nejoblíbenější částí výuky je každodenní poobědní hodina, v níž mají studenti za povinnost nehybně ležet pod dekou v relaxační místnosti, poslouchat hudbu a slovíčka ze sluchátek. Na zavřené oči si nasazují brýle, z nichž jsou vysílány záblesky barevných světel — možná přístroj znáte pod názvem psychowalkman. Audiovizuální stimulace pozitivně ovlivňují činnost mozku — zatím co odpočíváte, mozek se regeneruje. Ale i samotné relaxační hudbě přisuzují Sudíkovi osvěžující účinky, její melodie podmalovávají i běžné vyučovací hodiny.